Podílej se na tvorbě „Černorudého skauta“ č.2

Začínáme připravovat „Černorudého skauta“ č. 2. Zveme každého kamaráda a kamarádku ke spolupráci. Přispěj do druhého čísla svým textem nebo obrázkem. Posílej nám svoje vyprávění z cest (přilož jednu či dvě fotografie), povídky, básně či úvahy týkající se černorudého skautingu, přírody, zvířat, putování a čundrů. Své příspěvky zasílej do konce září na email: skaut@riseup.net.

Posázavský čundr černorudých skautů a skautek (28-30.září 2018)

Zveme všechny naše kamarády a kamarádky, mladé i staré, bezdětné i rodiče s dítky na naší další akci. Posázavský čundr černorudých skautů a skautek proběhne 28-30. září 2018. Kdo chce strávit prodloužený víkend v přírodě a navíc v kruhu kamarádů a kamarádek, nepotřebuje k tomu mnoho, stačí sbalit spacák, karimatku, celtu, hamaku či stan, nejnutnější oblečení a napsat. Vaří se kolektivně vegansky, co konkrétně budeme vařit se průběžně domluví, a můžeš přispět vlastní surovinou. Pokud plánuješ brát psa, dej vědět. Přihlášky zasílejte na skaut@riseup.net nebo FB „Černorudí skauti“. Bude ti v předstihu zaslána informační zpráva o místě a času srazu atd. Akce se bude konat za každého počasí!

Koncem září vyjde náš časopis „Černorudý skaut“. Předplať si ho!

Časopis „Černorudý skaut“ vznikl z iniciativy několika jednotlivců našeho hnutí. Vycházet bude minimálně čtvrtletně. K dostání je zdarma. Jeho tisk je financován z prodeje benefičních materiálů jako šátků, placek, odznaků, triček a samolepek. Není proto již v našich silách jej ještě zasílat bezplatně. Pokud jej chceš tedy dostávat rovnou do schránky, pošli nám na poštovné převodem na účet nebo přímo poštovní známky na adresu. Počítej na jedno číslo 20 Kč poštovného. Předplatné si domluv na našem e-mailu: skaut@riseup.net nebo zprávou na fb, hotovost či známky zasílej na adresu: Černorudí skauti Husitská 347/97 49741 Krupka. Číslo účtu: 1024164477/6100 (do poznámky napiš „SKAUT“).

Ohlédnutí za 1. táborovým setkáním černorudých skautů v Brdech

Plný zážitků a dojmů nastupuji do rychlíku z Prahy do Teplic. Musíme projít dva vagóny, než konečně nalézáme volná místa k sezení. Hledám spěšně a úspěšně nějaký papír a tužku – naštěstí Matýskovi nějaké zbyly v batúžku – a můžu začít psát, zhmotňovat prožitky uplynulého víkendu v kruhu kamarádů a kamarádek. Jen abych snad na něco nezapomněl!

Vracím se ve vzpomínkách k pátku. To vlastně vyzvedávám Matýska u babičky, navečer dorazíme domů balit a připravit se na cestu. Syn si sedá na botník se slovy, že se zouvat nebude, že počká, až zabalím, a že můžeme vyrazit ještě ten večer. Vysvětlování, že se musíme na cestu ještě vyspat, mu na tváři vykreslí slzičky. Zřejmě jeho malá dušička nechápe, proč nevyrazíme hned a odkládáme to na zítra, když jsme přeci mohli. Zpětně zjišťuji, že to nebyl až tak špatný nápad, strávit jednu noc navíc v brdských lesích. Tak či tak, nakonec ho přesvědčuji, abychom si šli lehnout, musíme ráno vstávat brzo.

Před pátou nám již zvoní budík, rychlá snídaně a vyrážíme na autobus do Teplic, odkud nám navazuje další spoj do Prahy. Za hodinku již vystupujeme v Praze-Holešovicích, přesedáme na metro a naším cílem je hlavní nádraží. Nakonec se většina z nás potká, i když je na nástupišti hodně lidí. Jak už to u ČD bývá zvykem, vlak se pohne s půlhodinovým zpožděním a vyrážíme směr Zadní Třebáň, kde nás čeká ještě jeden přestup na čugálku do Radouše. Přestože přijíždíme se značným zpožděním, přípoj čeká – máme štěstí. Něco po desáté hodině jsme konečně v Radouši. Odtud je to kousek do nedaleké obce Lhotka, na místo srazu. Cestou se posilníme sbíráním jablek a blum.

Postupně dorazí i další kamarádi a kamarádky z jiných směrů. Na poslední opozdilce čekáme na smluveném místě v hostinci „U Prejzků“. Nakonec se schází 21 dospělých a 6 dětí, a nesmíme opomenout také našeho čtyřnohého přítele – na první akci slušná účast. Zatímco děcka skotačí na hřišti a seznamují se, starší si dávají občerstvení, představují se a vesele se debatuje. Po dohodě vyrážíme dvě hodiny po poledni na místo táboriště, které je od Lhotky vzdáleno necelé dva kilometry v lesích nad obcí.

Cesta tak netrvá dlouho a vítá nás trempské tábořiště se srubem nazvané Chilkoot. Cestou míjíme nedaleké smaragdové jezírko, které vzniklo následkem těžby, okolí nese stopy dávné těžby někdy ve středověku. Vedle srubu se nachází vyšperkované ohniště vystavěné z kamenů do výšky tak, aby nehrozilo prohoření ke kořenům. Dospělí, ale i dítka, se rozbíhají do lesa pro dříví. Netrvá dlouho a již je cítit dým a oheň začíná hřát. Doprostřed ohniště dáváme kámen, který se má rozžhavit, a kolem zapalujeme oheň. Zatímco se fajruje, aby byl dostatek žhavého, pouští se část osazenstva do příprav k vaření, krájí se cibule, brambory, papriky, česnek, tofu. Ve velkém kotlíku tak kolektivně uvaříme veganský guláš, do kterého každý něčím přispěje, a nutno podotknout, že jsme se na tom domluvili již dříve. Gulášek vystačí všem, a ještě se večer dojídá.

Děcka skotačí a hrají sí, část dospělých je bere také k smaragdovému jezírku, učí se házet žabky a – jak jinak – dojde i na „šiškovanou“. Začíná se pomalu stmívat, posedáváme kolem ohně, klábosíme a užíváme si pohodu. Ačkoliv nám slibovali déšť, spadne nakonec jen pár kapek, které bychom spočítali na prtstech jedné ruky. Část kamarádů doběhne ještě dolů pro „točené“. Přestože se někteří potkáváme prvně v životě, je vidět, že to nevadí a není to ani znát, aspoň mně to tak přišlo: každý se baví s každým a je mnohdy i veselo. Postupně odpadávají dítka a dle únavy i dospělí, ti nejvytrvalejší vydrží až do půlnoci přikládat u ohně a bavit se.

Vstávám jako první něco málo po šesté ranní, syn je holt ranní ptáče, už jsem si na to i zvykl, co taky nadělám. Jak bylo smluveno večer u ohně, ráno se uvaří čočková polévka. V ohništi je ještě několik žhavých uhlíků, rozdělat oheň bude hračka. Matýsek mi pomáhá sbírat větvičky a s rozděláním ohně, za chvilku již hoří a syn důležitě nosí větvičky a přikládá, aby nevyhaslo. Později tak činí i další probuzená dítka, ta starší pak berou sekeru a štípou to nanosené. Já mezitím myju kotlík a dávám vařit vodu, aby se mohla dát vařit červená čočka, která, jak známo, rychle změkne. Zanedlouho již vstávají i další, a tak již na vaření nejsem sám. Kolem osmé máme uvařeno a musíme uznat, že se polévka povedla. Posilnění začínáme pomalu balit stany, celty a připravovat se na cestu. Kolem půl desáté větší část skupiny, a především rodiče s dětmi, vyráží napřed, přeci jen se s ratolestmi půjde pomaleji. Druhá část doklízí tábořiště, aby po nás zůstalo uklizeno, a sejde ještě s pytli s odpadky do vesnice, abychom je nemuseli vláčet s sebou. Na místě necháváme i velké množství nanošeného dříví, což budou příští obyvatelé osady kvitovat. Nutno ještě podotknout, že zde před námi byli i návštěvníci, kteří sice mají sílu některé věci na místo přinést, ale odnést už je pro ně zřejmě nepřekonatelný problém. Ve srubu „uskladněné lahve“, poničené ešusy a podobně. Srub měl střechu potaženou igelitem zatíženým mechem, takže v případě deště šel použít, nakonec nebylo třeba, a tak ho z nás nakonec nikdo nevyužil, až na dítka, která řádila na palandách.

Pochodujeme na horu Plešivec, naším cílem je Plešivecká kazatelna. Musíme zdolat pořádné a dlouhé stoupání, a tak musíme kvůli dětem dělat častější pauzy, ale popravdě i nám dospělým přijdou vhod. Však taky nač spěchat. Utkvěla mi v paměti slova jednoho kamaráda: „S děckama je to super, já na výletech vždycky hnal a teď mám čas si prohlédnout každý kámen a strom, má to něco do sebe.“ Teda aspoň nějak takto to obsahově řekl, a musím říct, že měl pravdu. V půlce cesty nás dohání druhá část skupiny, a tak šlapeme společně.

Kolem poledne docházíme k zmiňované kazatelně, kde kdysi stávalo i hradiště. Ten výšlap stál určitě za to, je odsud parádní výhled do krajiny. Kocháme se, odpočíváme a svačíme, necháváme vzkaz také v návštěvní knize, který děti vyšperkují svými malůvkami. Po hodinovém odpočinku pokračujeme dál, i když bychom klidně ještě pobyli. Děcka ožila a dobila energii, a také klesání jim dává přeci jen vítr do plachet. Cestou sbíráme ostružiny. Netrvá dlouho a dostáváme se k dalšímu cíli naší cesty, k plešiveckému Viklanu, opředenému pověstí. Vznikl potom, co ho po sobě házeli obři, a tradovalo se, že „žena, která jej nerozviklá, je nevěrná“ (ale prý už to delší dobu nefunguje).

V okolí je postavena spousta malých mohyl z okolních kamenů a budí to ve výsledku zvláštní dojem, snad i jako pohřebiště. Sedáme do jehličí, užíváme stínu stromů, dnes, i když původní předpovědi počasí slibovaly déšt, nakonec vysvitlo sluníčko a docela pálilo. Od Viklanu se vydáváme po červené směrem do Jinců na vlakové nádraží. Cesta je dlouhá a hlavně část skupiny s dětmi využije místní „večerky“, kde dobíjíme energii dobrůtkami a taky pitím, jelikož studánky v okolí byly vyschlé, nebo tam, kde voda byla, se netvářila nejlépe. Po 15minutové pauze také vyrážíme, abychom došli „přední voje“ tvořené našimi bezdětnými kamarády. Po 15.hodině se tam zdárně doplahočíme a za chvilku už nám jede vlak.

Ve Zdicích se část kamarádů a kamarádek odděluje, a tak nastává první loučení. Zbytek pokračuje do Prahy, pár znavených dětí usíná, my příjemně unaveni klábosíme a dolaďujeme předchozí plány na další setkání černorudých skautů a skautek. V Praze se pak rozloučí i ostatní a vydáváme se ke svým domovům.

Pro mě samotného bylo setkání nad očekávání vydařené a troufám si říct, že spokojeni byli všichni. Proto se také brzy opět shledáme na konci září v Posázaví. Vize černorudých skautů a skautek, která se neomezuje na věk – na setkání bylo nejmladší účastníci něco málo přes tři roky a nejstaršímu 53 let, není vůbec na překážku. Bavili se všichni, děti i dospělí, ti mladší i rodiče, a každý si z něj jistě něco vzal. Popravdě už se nemohu dočkat, že se brzy opět shledáme.